Kdekdo dnes sní o možnostech, které mu skýtala doba socialismu. Ale kdybychom dnes nabídli lidem možnost cestovat jako tehdy, zájem o návrat k tehdejším poměrům by velice rychle opadnul. Protože to jediné, co dnes můžeme lidem z těch dob závidět, byly jedině ceny, a i ty vlastně jenom vzhledem k tomu, že na ně pohlížíme s ohledem na své dnešní, a ne tehdejší příjmy.

Cestovat se tehdy pochopitelně mohlo. Ale z čeho si mohl náš člověk vybírat?

• Cestování po naší zemi.
• Cestování po zemích podobně té naší uzavřených za železnou oponou východní Evropy.
• A jen vzácně i možnost opustit takzvaný tábor míru a socialismu.

Kdo akceptoval cestování po naší zemi, včetně tehdy ještě k nám náležejícího Slovenska, měl jistotu, že mu nikdo nebude dělat žádné obstrukce na hranicích. Jenže co to znamenalo navrch? Hotely nejednou ‚obsazené‘ jenom proto, že z našinců nekoukaly žádné hezké peníze bokem. Nepříjemný a neurvalý personál hotelů, restaurací, ale vlastně i čehokoliv jiného. Věčně poloprázdné obchody a nejednou i pomalu boj o to, aby se sehnaly aspoň základní potraviny. Cestování špinavými vlaky nebo nepohodlnými autobusy, organizovaná zábava na zájezdech poplatná oné době a onomu režimu.

Kdo vyjel do ciziny, měl na výběr, zda se dostat do podobně ubohé situace v jiné socialistické zemi, nebo do pozice chudáka, který škudlil každou minci někde na západě, kam se vozily konzervy, trvanlivé salámy a polévky v pytlíku, jen aby se ušetřilo na něco luxusního, jako byl třeba laciný kazeťák, džíny a podobně. I když…

I když to, že měl někdo na výběr, byla jen teorie. Protože o tom, kdo se dostane na vyspělý západ, nerozhodovali jen lidé sami. O tom rozhodoval i stát. Který věděl na každého něco, který měl každého prověřeného, a i když nakonec někoho nechal odjet, postaral se, aby se mu takový otrok i poslušně vrátil. A i ten, kdo tak mohl podléhat svodům západu, věděl, že kdyby tam zůstal, zabaví stát jeho zde zanechaný majetek a jeho příbuzenstvo bude moci zapomenout na slušné zaměstnání nebo studium. A začínat na západě s těmi pár drobnými, které náš režim svým cestovatelům někdy dopřál, bylo krajně složité.

Takže co? Ještě pořád byste chtěli cestovat jako za socialismu? Nebo jste vděčni za to, v čem žijeme dnes?